Jak jsem se konečně podíval pod barák

Tuhle výpravu jsem plánoval už dlouho, tak nějak mi připadalo, že je ostudné bydlet v Rudici, mít pod barákem tajemné jeskyně s podzemní řekou a ani se tam nepodívat. Ale pořád nebyla příležitost. Až letos v červenci na Dnech železa jsem se nachomýtl k tomu, když naše dobrá kamarádka a tradiční tlumočnice z němčiny Markéta domlouvala výlet pod zem pro sebe a nějakou svoji partu. Zmínil jsem se, že bych taky rád, slovo dalo slovo, Markéta naznala, že by pro mne místo bylo a určila datum někdy v  říjnu. Přítomný jeskyňář a průvodce Lojza sice nadšením nejásal, ale to jsem přešel. Ostatně časem se ukázalo, že jeho skepse má reálné důvody.

Kýžený den nastal v sobotu 21. října. Ještě v týdnu jsem se pro jistotu zeptal starosty Romana, takto šéfa speleozáchranářů, co by mi poradil, ale v podstatě mi řekl, abych se řídil pokyny průvodce a vzal si nějaké rukavice. Takže v 9.00 poskakuji kolem mlýna a koukám kde je parta, co s ní mám jít na věc. Zatím vidím akorát Lojzu jak připravuje výstroj. O Markétě zatím neví, takže vyčkáváme. Po chvíli přijíždějí autem nějací mladí manželé, údajně jsou z party, ale taky zatím nic neví. Markéta s ostatními přichází pěšky s asi čtvrthodinovým zpožděním, protože ranní kafíčko a tak, v kabinách kde přespali.

Fotíme se před akcíVítáme se, rychle fasujeme nezbytné vybavení: jeskyňářské overaly, brodící boty „po pás“, přilby, světla na přilby. Chvíli přemýšlím, co si na sobě nechat pod overalem, a rozhoduji se pro nátělník, košili a tepláky. Teplé ponožky do bot, ledvinku s foťákem a rukavice, starší kožené. Koukám, že většina přítomných má vybavení vlastní, což je první překvapení – tihle lidičky jsou zřejmě zkušení. Ano, je to tak, jak se ukáže později. Ale sympatické je, že je to zřejmě dobrá parta. Bez váhání si tykáme a za pár minut Lojza velí „kupředu“. Vyrážíme přes louku pod mlýnem a po pár stech metrech přicházíme na kraj lesa nad propadáním. Mezitím Lojza upřesňuje situaci. Na dnešek padl výlov Jedovnického rybníka, tudíž večer se konalo vypouštění, pokračující do dneška. Lojza projevuje mírné obavy ohledně aktuálního stavu vody, což nám zatím nic moc neříká.

Pepo, opatrně, klouže to...V lese je vlhko, takže sestupujeme opatrně po svahu ke skále, kde se v dutině ukrývají pověstná železná vrata, chránící tzv. suchou cestu do jeskyní. Už sestup k těmto vratům přes klouzající kameny není nic moc, ale to netuším, co nás ještě čeká. Lojza otvírá vrata a dává stručné pokyny. Budeme sestupovat přes 100 m po žebřících. Máme zachovávat odstupy, dávat pozor na přechodech – žebříky navazují všelijak, některé jsou lomené – zkraje s mírným sklonem, který náhle přechází na kolmý. Občas prochází docela úzkým profilem. Poslední, skoro 20m žebřík končí pod největším, 35 m vysokým  vodopádem Jedovnického potoka. Sestup celkem ujde, zatím nepřemýšlím, že bude potřeba se toutéž cestou vrátit. Nakonec se všichni soustřeďujeme v prostoru pod žebříky v Hugonově dómu. Hukot vody je zde značný. Lojza poslouchá, ten řev se mu moc nezdá. Říká, že si asi vody docela užijeme. Poodcházíme kousek dál a vyslechneme první, úvodní výklad o jeskyních. Dozvídáme se kromě známých skutečností, že jeskyně jsou živé. To znamená, že jejich stav, průchodnost a dno potoka se stále mění podle stavu protékající vody a množství naplavenin. Současně plánujeme trasu – pokusíme se podle aktuálního stavu vody dojít do Rudického dómu pod restaurací Tumperek. Dál už to nepůjde, pokračování do Obřího dómu je zaneseno struskou, splavenou po posledních průtržích. Jsem spokojen, vypadá to, že se pod náš dům přece jenom podívám.

Přechody hlubin po lanechZačátek cesty řečištěm podzemního potoka je celkem schůdný. Pro jistotu se zařazuji na začátek skupiny, za Lojzu a Markétu. Dělám dobře, protože tihle zkušení jsou tím nejlepším vedením. Navíc Lojza svítí karbidkou, což se ukazuje v těchto podmínkách jako zdaleka nejlepší osvětlení. Já mám klasický hornický reflektorek na přilbě s pořádnou NiFe baterií u pasu. Světlo je tak akorát, později zjistím, že baterka umí slušně zavazet. Děvčata mají výhodu – nové  LEDky mají malé akumulátory přímo na přilbách, opravdu příjemný vynález.

V popisu další cesty podzemím možná udělám nějaké chyby. Pravda je, že od okamžiku, kdy jsme se vydali po proudu podzemního potoka, mne a zřejmě i ostatní chytila jakási zvláštní euforie. Jestli to měl na svědomí vzduch o vlhkosti 99 % a teplotě nějakých 6 stupňů, ve kterém se mi skvěle dýchalo, nebo pocit, že procházíme místy, kam se běžně lidé nedostanou, to opravdu nevím. Pocit jsem měl skvělý, skvělá byla i spolupráce celé party – upozorňování na překážky, hlídání schůdnější cesty při brodění, kdy nám voda, ten den silně zakalená, sahala opravdu pod zadky.

Pověstný žebříkNo, nenabral jsem si. Lojza díky svým značkám naznal, že voda klesá. Opravdu při návratu byla asi tak o 15 – 20 cm níž. Při cestě kupředu, zpestřené občasným přechodem hlubokých míst po laně, jsme viděli věci jako zaklíněný balvan, čarodějnici, přítok čisťounké vody z Tipečku, kašnu (nádhernou), sintrovaný žebřík (ten je nad kašnou) a další krápníkovou výzdobu. Konečně se dostáváme na dno Rudické propasti. Někde ve výšce nad námi vidíme horolezecké lano a tušíme, že o 153 m výš je poklop výlezu, který prokopali jeskyňáři. Upřímně řečeno, vůbec si neumím představit, že by se tudy dalo vylézt na povrch. Ale údajně je to jakýsi „nouzový východ“. No budiž, pevně doufám, že ho nebudeme potřebovat. Naši bezpečnost jistí telefonní spojení s Informačním střediskem u mlýna. Funguje, a to je dobrý pocit.

Lezu lezu kurvachodbou...Další adrenalinový zážitek nás ovšem ještě čeká. Je to průlez „chodbou vzdechů“, ale jeskyňářský název „kurvachodba“ je podstatně výstižnější. Žebříky jsou před i za, chodba sama je docela úzký průlez, dlouhý podle mého odhadu určitě nejmíň 50 metrů, nejdřív do kopce, za půlkou z kopce. Soukáme se jako hadi, v jediném trochu širším místě nás Lojza fotí. Neumím si představit jak by dopadla moje hlava bez přilby. Dost silně mi překáží akumulátor na opasku, taky se později divím, že to přežil foťák v ledvince na břichu. Po cestě totiž vymetáme řadu kaluží a na hlavy nám kape voda. Dá se to přežít, ale je to síla. Při zpáteční cestě mě udiví sklon dolů, takže se zkouším otočit nohama napřed. Chyba, mám pocit, že mne budou muset vysekávat. Poslušně se vracím do původní polohy a vše dopadne dobře. Ale to proběhne až při návratu. Po zdolání chodby je celkem solidní průchod do Rudického dómu, zpestřený přítokem Staré řeky z pravé strany. Tam někde se ještě ukrývají dosud neprobádané podzemní prostory…

Během cesty se konečně ocitáme pod vesnicí, a já se snažím  za pomoci Lojzy odhadnout, kdy budeme pod naším domem. Celkem se to asi daří, je to kousek od cíle, nějakých 100 m před Rudickým dómem. Lojza nám ukazuje barevné stopy, které zanechala voda na stěnách. V jeho podání jde o rozpuštěnou železnou rudu, já mám pocit, že jde o trativody z vesnice. No, kdo ví…

Krátká přestávkaV Rudickém dómu přemýšlíme, jak je asi teď nahoře v restauraci. Kdyby hospodský Luboš vylil pivo na zem, za nějakou čtvrthodinku ho máme zde. Zatím se jenom fotíme a koukáme na zahrabané holínky, pomník to „mrtvého“ jeskyňáře (jde o vyřazené Lojzovy). Dozvídáme se, že se dá v jeskyních bivakovat. No to už je vyšší škola. Po krátkém odpočinku a pozření něco ze zásob (od kolegů z party, mně nic takového nenapadlo) velí Lojza k návratu. Ten je poměrně rychlý, zdržení jenom v už známé chodbě, po lanech ručkujeme jako zkušení jeskyňáři, nižší hladina vody umožňuje celkem hladké průchody řečištěm. Největší záběr, alespoň pro mne, ovšem čeká při výlezu. Žebříky nahoru jsou určitě delší než ty dolů. Zůstávám mezi posledními, na radu Lojzy, který nás jistí,U "mrtvého jeskyňáře" nespěchám (ani nemohu), a odpočívám jednak na žebřících (vydýchat), jednak mezi nimi (vydýchat). Dole jsem vodu nenabral, ale teď jsem komplet splavený. Nahoře budu triko, košili i tepláky ždímat. Teď je mi jasné, že na takový výlet je potřeba opravdu dobrá fyzická kondice. V mých letech už to tak jednoduché není, cítím každé kilo navíc. V duchu obdivuji Lojzu, kolikrát to asi lezl on? Do jeskyní už chodí 35 let, a to vesměs alespoň jednou týdně. Obdivuhodné. Taky obdivuji děvčata z party, jak se jim to bezvadně šplhá. Nahoře přijde vhod termoska s čajem, jeden z party si dává rychlé cigárko(!), a celá skupina se přesunuje zpátky ke mlýnu. Výlet končí, domlouváme se na setkání v restauraci. Já jdu na oběd domů. Žena se mne dívá spíš útrpně s poznámkou o nějakém starém bláznovi…

Nakonec hodnotím celý výlet do podzemí jako úchvatný zážitek. Možná se tam už v životě nepodívám, ale jsem rád, že jsem to dokázal, dokud jsem ještě jakž takž fit. Moje úcta k jeskyňářům, kteří hledají, objevují a  pracují v podzemí, stoupla o 1000 %. Jsem rád, že jsem se jim alespoň na chvíli mohl maličko podobat.

Ilustrační fotografie jsou z části moje, z části od kamarádů z party a od průvodce Lojzy. Technická kvalita odpovídá ztíženým podmínkám, ale snad ilustruje atmosféru akce. Více obrázků najdete ve Fotogalerii na těchto stránkách.

RudicePermalink

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *