z něhož vznikl film Generace 60.
Trochu jsem hledal, a našel jsem toto:
Na http://www.dokweb.net se píše o filmu Generace 60:
Nový dokument Petera Hledíka GENERACE 60 mapuje generaci absolventů průmyslové školy jaderné techniky v Praze, která v době svého působení v letech 1955 – 1985 vychovala stovky specialistů a řadu výrazných světových osobností. Dnes v tomto oboru chybí v Evropě několik desítek tisíc odborníků. Vydejte se po stopách osudů lidí z Generace 60!
Štáb:
Režisér: Peter Hledík
Kamera: Jakub Ševčík
Střih: Jakub Vansa
Zvuk: David Titěra
Produkce:
Cinemart a.s.:
Národní tř. 28
111 21 Praha 1
Telefon: +420 224 94 91 10
Fax: +420 221 10 52 20
WWW: www.cinemart.cz
Email: info@cinemart.cz
Na stránkách Cinemartu ani kina Evald se bohužel nic moc dalšího nedozvíte. Z dokwebu jsem zkopíroval skupinové foto, které by pro nás bylo zajímavé v originálním rozlišení.
Nezkusíme ho sehnat? S touto otázkou jsem se obrátil na spolužáky i autory, resp. producenty filmu. Dozvěděl jsem se, že při společném focení „odešel“ fotoaparát, takže k dispozici je opravdu jenom políčko z filmu. Získal jsem jeho originál, trochu jsem si s ním pohrál, a poznám tam nejen sebe, ale i většinu ostatních svých spolužáků. Foto je ke stažení zde.
Pepa
Moje neochota pokračovat ve studiu na ČVUT byla po zásluze odměněna ctí sloužit vlasti, a to po dobu 24 + 2 měsíce. Nastoupil jsem do Brna do kasáren „Na Špici“ v Řečkovicích, k mému velkému úžasu nikoliv jako spojař, i když jsem v té době fungoval jako svazarmovský školitel branců a vyučoval morzeovku, ale jako chemik. Místo abych si ovšem vážil teplého místečka u „týláků“ (kuchaři a pod.), zaslechl jsem velmi brzy, hned první týden, z oken jiné roty známé zvuky Morzeovy abecedy. Velice pomalu asi tak první tři písmena. Přihlásil jsem se na rozkaze a požádal jsem o přeložení k rotě spojařů. To byla naprosto nevídaná věc. Přesto tak asi po 14 dnech mě vyměnili za jiného vojáčka (ten si určitě oddechl) a já jsem nastoupil tam, kam mě srdce táhlo.
Celý příspěvek →
Licenci (tehdy se říkalo koncesi) k amatérskému vysílání jsem získal v roce 1963. Ale jak jsem se k tomu dostal? V tomto roce jsem také maturoval na Střední průmyslové škole jaderné techniky v Praze. Na škole jsem si v dílnách, díky osvícenému přístupu vyučujících, vyrobil svůj první přijímač – byl to vlastně univerzální měřící přístroj podle návodu v časopise Radioamatér – signální generátor, elektronkový voltmetr, sledovač signálu atd., osazený elektronkou ECH21. Musím podotknout, že tehdy už Radioamatér neexistoval. Já jsem ale hrozně rád prolézal pražské antikvariáty, a tak jsem se dostal k několika svázaným ročníků tohoto, dodnes nepřekonaného časopisu. Jistěže jsem kupoval a četl i Amatérské rádio, ale tam bylo víc ideologické omáčky než stavebních návodů, takže mě to moc nezaujalo. V antikvariátu jsem nakonec objevil i tehdejší bibli – Amatérskou radiotechniku I. a II. díl.
Celý příspěvek →
Třetí víkend v únoru se koná radioamatérský závod, zvaný ARRL DX CW Contest. Jak z názvu vyplývá, jedná se o telegrafní závod, kdy stanice z celého světa (DX) se snaží o co největší počet spojení se stanicemi z USA a Kanady (ARRL). Každé spojení se boduje 3 body a násobiči jsou různé státy USA a kanadské provincie. Já jsem původně neměl vůbec v úmyslu závodit, ostatně ani nesleduji závodní kalendář, ale inspirací mi byl mail od Petra OK2CQR, že se připravuje na ARRL Contest, takže mi to začalo vrtat hlavou.
Celý příspěvek →
Několik let jsem se na rádio skoro ani nepodíval. Vlastně si uvědomuji, že po náhlém onemocnění jsem na toto své hobby skoro zapomněl. I když mám k dnešnímu dni celkem 9254 spojení pod značkou OK2WO, tak v roce 2006 jsem udělal jenom 14, v roce 2007 50, v roce 2008 8 (!) a v roce 2009 52 spojení. Letos se ale ozval můj bývalý kolega Mirek, nyní OK6MK, a vlastně mi existenci rádia připomněl. 8. února jsem tedy oprášil svůj ICOM-746 a udělal spojení, jak jinak než módem FeldHell, a to s DO5UWE z Berlína na pásmu 3,5 MHz, které na mojí R7000 vlastně vůbec nemá chodit.
Celý příspěvek →
Tuhle výpravu jsem plánoval už dlouho, tak nějak mi připadalo, že je ostudné bydlet v Rudici, mít pod barákem tajemné jeskyně s podzemní řekou a ani se tam nepodívat. Ale pořád nebyla příležitost. Až letos v červenci na Dnech železa jsem se nachomýtl k tomu, když naše dobrá kamarádka a tradiční tlumočnice z němčiny Markéta domlouvala výlet pod zem pro sebe a nějakou svoji partu. Zmínil jsem se, že bych taky rád, slovo dalo slovo, Markéta naznala, že by pro mne místo bylo a určila datum někdy v říjnu. Přítomný jeskyňář a průvodce Lojza sice nadšením nejásal, ale to jsem přešel. Ostatně časem se ukázalo, že jeho skepse má reálné důvody.
Celý příspěvek →
